Svátosti
Co je to svátost?
Svátosti jsou křesťanské obřady, tedy viditelné úkony, které zprostředkovávají neviditelnou Boží milost. Skrze ně přichází Bůh. Ustanovil je Ježíš Kristus, a to buď výslovně, nebo svými činy. Ježíš svěřil udělování svátostí své církvi. Prostřednictvím církve a jejích zmocněnců (např. kněží) je člověk schopen svátost přijmout.
Jednotlivé svátosti jsou od sebe odlišné, proto ani nelze najít společný postup, kterými člověk svátosti přijímá (např. politím hlavy vodou a slovy „křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“ je zprostředkováno přijetí člověka mezi Boží lid a přivtělení ke Kristu, slovy „uděluji ti rozhřešení“ je zprostředkováno odpuštění hříchů).
Celkem je v církvi sedm svátostí a provází člověka celým životem zde na zemi. Tím, že se s nimi člověk setkává od narození až do smrti, upevňují a prohlubují jeho víru. Rozlišujeme svátosti iniciační (křest, eucharistie, biřmování) – které uvádějí do křesťanského života, uzdravující (svátost smíření, pomazání nemocných) – působí uzdravení a obnovení těla i duše, společenství a poslání (manželství, kněžství).
Komu je svátost určena?
Ke křesťanství a k víře je zván každý člověk. Stejně jako k přijímání jednotlivých svátostí. Ty se však od sebe odlišují a tedy i okruh osob, které svátosti mohou přijmout se v některých případech různí (např. je zbytečné, aby svátost pomazání nemocných přijala osoba bez zdravotních komplikací).
Protože svátost není jen to viditelné znamení, ale pro křesťanský život má hluboký význam, je třeba, aby se osoba na přijetí svátosti dostatečně duchovně přichystala. Proto zpravidla bývají přípravy, které vede kněz. Délka přípravy může být různá.
Křest
Proč je křest pro člověka důležitý? Ježíš odpověděl: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,5).
Křest je vstupní branou do celého křesťanského života, člověk se stává členem společenství – církve. Získává tak okruh přátel, Boží rodinu, která ho bude navždy doprovázet. Křest nás spojuje s Ježíšem. Je to první krok v křesťanském životě. Přijmout svátost křtu může každý, dítě i dospělý. „Kdo je křesťanem, je nové stvoření, staré pominulo, hle, je tu nové!“ (2 Korintským 5,17). Svátosti křtu předchází rozhodnutí ve víru v Boha. Za děti toto rozhodnutí činí jejich rodiče.
Křtem jsme vysvobozeni z hříchu, jsme očištěni a je nám umožněno vstát z mrtvých k životu, který nikdy nekončí. Proto je křest spojován s ponořením do vody. Voda je symbol života, nového života v Ježíši Kristu. Voda také smývá veškerou špínu, tedy je nám odpuštěn dědičný hřích i všechny ostatní osobní hříchy.
Pokřtěn může být každý. Předpokladem je rozhodnutí pro víru, u dětí je to souhlas rodičů a vidina toho, že dítě má předpoklady, aby vyrůstalo ve víře v Boha.
Před samotným obřadem je třeba provést přípravu. U dospělých se tato příprava nazývá katechumenát a trvá nejméně jeden rok. Při křtu dětí je třeba, aby věřili jeho rodiče a aby se duchovně připravili. Příprava je individuální, vede ji zpravidla kněz farnosti, kde dítě bydlí. Součástí přípravy je i případné vysvětlení jednotlivých úkonů při křestním obřadu.
Významnou osobou pro pokřtěného je jeho kmotr. Je to osoba, kterou si sám zvolí, za dítě ho zvolí jeho rodiče. Povinností kmotra je dbát na duchovní život svého kmotřence (pokřtěného). Kmotr se při obřadu i spolu s rodiči zavazuje, že bude vychovávat pokřtěného ve víře, v lásce k Bohu i k bližnímu. Kmotr se tak společně s rodiči stává jakýmsi vzorem, měl by být duchovně vyspělý a pevný ve víře, aby ji dokázal předat a být pokřtěnému oporou.
Samotný křest se uděluje po zřeknutí se zlého a vyznání víry. Kněz lije na hlavu křtěného svěcenou vodu a „křtí ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“. Dále kněz pomaže křtěného olejem. To symbolizuje skutečnost, že se člověk stal křesťanem, „pomazaným“ Ducha svatého. Dalším znakem souvisejícím se křtem je i přiložení křestní roušky a zapálení svíce od paškálu. Křestní rouška je bílá, symbol čistoty, ale především toho, že pokřtěný se oblékl v Krista. Zapálená svíce pak znázorňuje osvícení pokřtěného, který se stává „světlem světa“.
Jak bylo uvedeno, křest může přijmout každý, dosud nepokřtěný, člověk. Je však třeba, aby všechny zmíněné viditelné úkony měly i ten neviditelný, duchovní rozměr. Křest je totiž začátek života ve víře a je třeba víru v průběhu upevňovat např. dalšími svátostmi nebo obnovením křestního slibu, protože právě ze křtu pramení veškerý křesťanský život.
Pokud chcete přijmout svátost křtu, chcete pokřtít své dítě nebo máte jakýkoli dotaz ohledně svátosti křtu, můžete kontaktovat místní představitele farnosti.
Svátost eucharistie (přijímání)
„Skutečným účinkem eucharistie je proměna člověka v Boha.“ Tomáš Akvinský
Slovo eucharistie vychází z řeckého slova „eucharistein“ = děkovat. Svátost eucharistie je mše svatá, ale pro tento článek se zaměříme především na přijímání, lámání chleba, večeře Páně, atd.
Začátkem křesťanského života je křest. Křtem se člověk stává Božím dítětem. Při svátosti eucharistie se setkáváme s Ježíšem. Připomínáme si Jeho poslední večeři, kde s učedníky (zastupující celou církev) uzavřel smlouvu, jejímž obsahem byl slib. Ti, kteří se budou podílet na Ježíšově oběti, budou se podílet i na Jeho vzkříšení. Věříme slovům, která tehdy Ježíš řekl: „Vezměte, jezte, toto je moje tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Matouš 26, 26-28). Pro každého opravdového křesťana už to není jen obyčejná „oplatka“, jak si mnozí myslí. Křesťan přijímá v eucharistii Krista a stává se součástí jeho těla.
Aby se člověk mohl podílet na svatém přijímání, je třeba, aby byl pokřtěn a také aby přistoupil ke svátosti smíření a byl tak smířen s Bohem. Svátost eucharistie je svátostí opakovatelnou. Pokud se tedy připravujete k „přijímání“, připravujete se na pravidelné přijímání, ne pouze na to první.
První svaté přijímání bývá zpravidla spojeno se slavnostní mší. Následuje po přípravě, která se liší v závislosti na věku osoby. Obvykle se k přijímání připravují děti v prvním stupni základní školy. Příprava na svaté přijímání v naší farnosti probíhá ve skupině, závisí na počtu osob. Při této přípravě je cílem u dětí prohloubit jejich víru. Víru, kterou v nich vybudovali jejich rodiče s kmotrem, k tomu se zavázali při křtu dítěte. Děti se naučí základní znalosti, která jsou pro pochopení křesťanského života nezbytná a současně jsou v kolektivu svých vrstevníků, takže vytváří duchovní společenství, ve kterém mohou vzájemně sdílet své otázky.
Příprava dospělého, který byl pokřtěn, ale víru nepraktikuje, je obdobná jako příprava na křest.
Biřmování
„Vždyť Duch svatý vás naučí, co je třeba říci.“ (Lukáš 12,12)
Svátost biřmování je označována za křesťanskou dospělost. K životu křesťana tak neodmyslitelně patří. Vzhledem k tomu, že vyjadřuje dospělost ve víře, měl by ji také přijmout v okamžiku určité zralosti. Biřmování dokončuje to, co započal křest, protože „kdo se nenarodí z vody a Ducha nemůže vejít do Božího království.“ (Jan 3,5). Biřmování je tak důležité jako křest.
Svátost biřmování zpravidla udílí biskup. Viditelným znamením je vkládání rukou a pomazání olejem. Nicméně i zde je mnohem důležitější ten vnitřní, neviditelný rozměr. Svátostí biřmování přijme biřmovanec dary Ducha svatého (dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti, bázně Boží). Z těchto darů pak biřmovanec čerpá pro svůj život, ukazuje svou víru. Biřmování nás pevně spojuje s celou církví, dává nám sílu, abychom dokázali šířit víru a skutečně vyznávali Krista. Abychom se nestyděli za víru. Ale především nás spojuje s Kristem. Pokud je biřmovanec dostatečně připravený a má otevřené srdce, jeho život se promění. Dary Ducha svatého se mohou projevovat v průběhu celého života, a to různými způsoby. Známe mnohá svědectví a každý má vlastní zkušenost se setkáním s Ježíšem skrze dary Ducha svatého.
K přijetí svátosti biřmování je třeba především svobodné rozhodnutí osoby. Biřmovanec také musí být pokřtěn. Vzhledem k tomu, že je biřmování symbolem křesťanské dospělosti, je doporučena hranice min. 15 let biřmovance pro přijetí svátosti. Stejně jako u křtu, je třeba mít kmotra. Je vhodné, aby to křestní i biřmovací kmotr byl stejný, ale není to povinnost. I zde má kmotr stejné povinnosti jako u křtu, tedy být nápomocen v duchovním životě biřmovance.
I svátosti biřmování předchází příprava. Příprava může být libovolně dlouhá, záleží na konkrétní farnosti, počtu biřmovanců, jejich věku. Žádná ze svátostí není omezena horní věkovou hranicí. S ohledem na možnosti, jaké byly v minulých letech je časté, že zájemci o biřmování jsou vyššího věku. Příprava probíhá zpravidla ve skupině, kde se prohlubuje víra a hledají se odpovědi na různé duchovní otázky. Otázky, na které jsme neodpověděli v tomto textu, rádi zodpovíme.
Svátost smíření (zpověď)
„Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe.“ (1 List Janův 1,8)
Svátost smíření patří mezi uzdravující svátosti. Skrze tuto svátost se odpouštějí hříchy. Přistoupením ke svátosti smíření se setkáváme s milujícím Bohem a prosíme o odpuštění. Jsme osvobozeni od tíhy viny a získáme opět čisté srdce.
Svátost smíření může přijmout každý pokřtěný. Obvykle se k této svátosti připravuje v rámci přípravy na první svaté přijímání.
K přijetí svátosti smíření je nutné projevit lítost nad svými hříchy a mít předsevzetí, že už hřích nespácháme. Po vyznání hříchů před knězem je uděleno rozhřešení s pokáním. Pokání je nějaký úkol, kterým hříšník napravuje své viny (modlitba, služba, skutky milosrdenství).
Při svátosti smíření vyznáváme lehké a těžké hříchy. Těžkým hříchem označujeme ta jednání, která jsou dobrovolná, vědomá a svobodná. Úmyslné zatajení těžkého hříchu nevede k Božímu odpuštění. Není třeba vyznat všechny lehké hříchy, ale je třeba jich upřímně litovat. Před svátostí smíření je tedy třeba zpytovat své svědomí. Je vhodné si udělat dostatek času. Existují různé podpůrné materiály, zrcadla svědomí, které mají usnadnit poznání vlastních hříchů. Můžete je například najít v Kancionálu nebo vyhledat na internetu.
Účelem svátosti smíření je obnovení přátelství s Bohem. Není to ponížení před zpovědníkem. A není třeba mít ze zpovědi trauma. U svátosti smíření si člověk přiznává vlastní slabosti, křehkost celé osoby a narovnává vztah s Bohem.
Doporučuje se jít ke svátosti smíření každý měsíc. Minimálně však jednou za rok v postní době, před Velikonocemi.
V našich farnostech můžete jít ke zpovědi před nebo po nedělní mši svaté. V průběhu roku (před Vánocemi, Velikonocemi, dušičkové zpovídání) je ve spřízněných farnostech možnost zpovědi i u jiných zpovědníků. Svátost smíření můžete přijmout i mimo uvedené. Je třeba se individuálně domluvit s knězem.
Svátost pomazání nemocných
„Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného.“ (List Jakubův 5, 14-15)
Nemoc je součástí života. Každý se s ní setká v různé míře a závažnosti. Bible nám ale ukazuje, že ani v nemoci a utrpení nezůstáváme sami. Ježíš je s námi. Nemoc pak může napomáhat k větší zralosti a zaměření se na podstatné věci v životě.
Svátost pomazání nemocných nás posiluje, abychom utrpení a nemoc dokázali snášet. Je opakující se, tedy ji osoba může přijmout i několikrát. Jde o duchovní posilu v nemoci, ale může působit i jako lék pro tělo. Pokud je uzdravení Boží vůlí, může po přijetí svátosti pomazání nemocných dojít k výrazné zdravotní změně. Svátost však působí především útěchu, pokoj, vnitřní duševní klid pro boj s nemocí a dává nemocnému odvahu.
Svátost pomazání nemocných dnes není vnímáno jako poslední pomazání. Mohou ji přijmout nemocní, lidé před operací, ti, co se ocitli v nebezpečí smrti, ženy před porodem, lidé, kteří slábnou věkem (po dosažení 60 let se doporučuje přijímat svátost každoročně). Svátost uděluje kněz, tak jak je psané ve výše uvedeném citátu – maže nemocného olejem a modlí se.
Od svátosti pomazání nemocných je třeba odlišit viatikum – svaté přijímání, které je pro ty, co se chystají opustit pozemský život.
Svátost pomazání nemocných je možné přijmout kdykoli na požádání. Není třeba se dostavit do kostela. Nemocný může být v nemocnici, ve svém domě atd. Svátost lze přijmout i hromadně v kostele, konkrétní termín bude případně zveřejněn.
Nemoc může být v některých případech natolik vážná, že nemocný není schopný domluvit si svátost pomazání nemocných sám. Je dobré, aby rodina a další blízké osoby podporovali nemocného v přijetí svátosti a pomáhali mu při organizaci. Při pomazání nemocných se také mohou účastnit a modlit se společně.
Svátost kněžství
Ke všeobecnému kněžství jsou povolání všichni křesťané. Svátost kněžství je však specifická. Řadí se mezi svátosti společenství a nemůže ji přijmout každý křesťan. Knězem se totiž může stát pokřtěný muž za splnění dalších podmínek (např. studium na teologické fakultě). Tuto svátost ustanovil Ježíš při poslední večeři při proměnění chleba a vína.
Ježíš byl pro nás prvním knězem. Kněz tak žije po vzoru Ježíše a stejně jako on, i kněží pokládají život za druhé. Skrze svátosti slouží druhým. Bez kněží bychom totiž neměli možnost, jak získat odpuštění za naše hříchy skrze svátost smíření, kterou udělují. Stejně tak bychom nemohli přijímat eucharistii, protože by nebyl nikdo, kdo by proměňoval chléb a víno v Tělo a Krev Ježíše.
Svátost kněžství se uděluje pouze jednou a má tři stupně – jáhenství, kněžství a biskupství. Každý z těchto stupňů se udílí svěcením. Tuto svátost uděluje pouze biskup.
Svátost manželství
„Není dobré, aby byl člověk sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Genesis 2,18)
Svátost manželství se řadí mezi svátosti společenství. Vytváří a upevňuje vztah mezi mužem a ženou. Svátost si udělují manželé navzájem za přítomnosti církve a kněze.
Manželé spojují své životy a chtějí, aby Bůh požehnal jejich sňatku. Není to pouze formální akt, ale je třeba si stejně jako u všech svátostí uvědomit ten neviditelný rozsah viditelného úkonu.
Manželství je podobné vztahu Ježíše a jeho církve.
Pro uzavření církevního sňatku je třeba, aby byl pár pokřtěný. V případě, kdy je pokřtěný pouze jeden ze zasnoubených, je možné vydat tzv. dispens, tedy souhlas biskupa s uzavřením církevního sňatku. Dále je třeba svobodného rozhodnutí a neexistence žádné překážky pro uzavření manželství (např. předchozí sňatek).
Přípravu na církevní sňatek vede kněz. Probíhá individuálně po předchozí domluvě.
Duchovní rozhovor
Každému člověku bez rozdílu je kněz k dispozici k duchovnímu rozhovoru. Tento rozhovor nemá žádná daná speciální pravidla. Je možné s knězem probírat cokoli, co se týká života, „vypovídat se“, vyslechnout názor. Nebo si objasnit nějakou otázku z teologie, z duchovního života, učení církve či jejích postojů.
Zároveň je možné kněze poprosit o modlitbu, a to na zcela konkrétní úmysl, nebo se pomodlit společně.
Pravidelné duchovní rozhovory pak mají podobu duchovního doprovázení. Je to v církvi velmi stará tradice, kdy kněz je v roli spíše posluchače než rádce, a s doprovázeným společně hledají životní směr. Duchovní doprovázení je zvláště vhodné pro mladé lidi a manžele.
Duchovní rozhovor je možné domluvit si na telefonním čísle správce farnosti.